_id
stringlengths 16
23
| url
stringlengths 31
341
| title
stringlengths 1
182
| text
stringlengths 100
16.6k
|
|---|---|---|---|
20231101.cs_1888977_3 | https://cs.wikipedia.org/wiki/%C4%8Cern%C3%BD%20potok%20%28p%C5%99%C3%ADtok%20Nemanick%C3%A9ho%20potoka%29 | Černý potok (přítok Nemanického potoka) | Na českém území teče potok neobydlenou krajinou nejprve severním, poté severozápadním směrem. Protéká malou vesnicí Černá Řeka, částí obce Klenčí pod Čerchovem. Podtéká silnici II/189 podél které směřuje ke hraničnímu přechodu Lísková / Waldmünchen na území zaniklé obce Lísková. Poblíž hraničního přechodu opouští české území a od státní hranici s Německem již nese název Schwarzbach. |
20231101.cs_1888977_4 | https://cs.wikipedia.org/wiki/%C4%8Cern%C3%BD%20potok%20%28p%C5%99%C3%ADtok%20Nemanick%C3%A9ho%20potoka%29 | Černý potok (přítok Nemanického potoka) | Nedaleko vesnice Höll, místní části města Waldmünchen se zleva vlévá do Nemanického potoka, který ovšem již nese německý název Böhmische Schwarzach. |
20231101.cs_1888977_5 | https://cs.wikipedia.org/wiki/%C4%8Cern%C3%BD%20potok%20%28p%C5%99%C3%ADtok%20Nemanick%C3%A9ho%20potoka%29 | Černý potok (přítok Nemanického potoka) | Při Černém potoce leželo několik vodních mlýnů. Nejvýše položeným mlýnem byl Sophienthalmühle v osadě Černá Řeka, u Lískové to byly mlýny Mühlau a Nový mlýn. Všechny byly zbourány při budování hraničního pásma. Nejzachovalejším mlýnem byl Dingirlův mlýn před soutokem bezejmenného potoka s Černým potokem v Lískové, jehož majitelem byl válečný invalida, který na frontě přišel o nohu. Zřícenina mlýna obsahovala část strojního vybavení, mohutné ocelové soukolí s palečním kolem. Při budování česko-německé naučné stezky v Lískové, otevřené roku 2012, se zvažovalo, že zřícenina mlýna se stane jako technická památka jedním ze zastavení této stezky. Historické zařízení mlýna však někdo ukradl a zpeněžil ve sběrných surovinách. Viník nebyl dopaden. |
20231101.cs_1888979_0 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Holub%20nilgirsk%C3%BD | Holub nilgirský | Holub nilgirský (Columba elphinstonii) je velký druh holuba, který se vyskytuje ve vlhkých lesích jihozápadní Indie v pohoří Západní Ghát. Typickým znakem druhu je černobílé vzorkování po stranách a na zadní straně krku. |
20231101.cs_1888979_1 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Holub%20nilgirsk%C3%BD | Holub nilgirský | Druh formálně popsal britský přírodovědec William Henry Sykes v roce 1832. Holub nilgirský se řadí do početného rodu středně velkých až velkých holubů Columba. |
20231101.cs_1888979_2 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Holub%20nilgirsk%C3%BD | Holub nilgirský | Jedná se o endemita Západního Ghátu, rozsáhlého pohoří na jihozápadě Indie. Obývá vlhké stálezelené i opadavé lesy od předhůřních oblastí o výšce kolem 650 m n. m. do cirka 2000 m n. m. Může se nicméně vyskytovat i v nížinách až do 20 m n. m. |
20231101.cs_1888979_3 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Holub%20nilgirsk%C3%BD | Holub nilgirský | Dosahuje délky kolem 42 cm a váhy 380 g. Většina opeření je kaštanově hnědá, křídla jsou ještě o něco tmavší. Ocas je nahnědlý nebo načernalý. Druhovým znakem holuba je černobíle kostkovaný vzor po stranách krku a zadní straně krku. Šíje, přední strana krku a hruď mají fialovozelený odlesk. Hlava je světle šedá. Samce lze rozlišit podle světlejší korunky. Nedospělý jedinec má méně výrazný černobílý vzor po stranách krku a mnohem méně výrazný fialovozelený odlesk opeření. Zobák je cihlově červený, na konci nazelenavě žlutý. Nohy jsou růžové s šedobílými drápy. Duhovky jsou žlutohnědé nebo šedohnědé. |
20231101.cs_1888979_4 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Holub%20nilgirsk%C3%BD | Holub nilgirský | Jedná se o stálý druh, nicméně podobně jako některé jiné druhy lesních ovocožravých holubů může při potulkách za potravou překonávat poměrně velké vzdálenosti. Typicky se pohybuje jednotlivě nebo v páru, u stromů obsypaných ovocem se může objevovat i v menších hejnech. Živí se hlavně ovocem, bobulemi a pupeny, které sbírá nejčastěji přímo ze stromu, nezřídka i ze země. |
20231101.cs_1888979_5 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Holub%20nilgirsk%C3%BD | Holub nilgirský | K zahnízdění dochází od března do července, nejčastěji mezi dubnem a červnem. Křehce vypadající hnízdo z větviček bývá umístěno na stromě nebo v křoví. Samice snáší pouze jedno bílé vejce. |
20231101.cs_1888979_6 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Holub%20nilgirsk%C3%BD | Holub nilgirský | Mezinárodní svaz ochrany přírody (IUCN) hodnotí druh jako zranitelný z důvodu malé populace, která vykazuje klesající tendenci. Hlavní příčina poklesu početnosti je hlavně úbytek a fragmentace lesů. V minulosti k poklesu populace přispěl i lov lidmi, který stále pokračuje v některých částech areálu výskytu druhu jako je Goa. Druh býval kdysi běžný a početný, avšak v roce 2003 se jeho populace odhadovala již jen na 3 500−15 000 jedinců. |
20231101.cs_1888981_0 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Gibon%20k%C3%A1pov%C3%BD | Gibon kápový | Gibon kápový (Hylobates pileatus) je primát z čeledi gibonovití (Hylobatidae), jenž se vyskytuje v Zadní Indii. |
20231101.cs_1888981_1 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Gibon%20k%C3%A1pov%C3%BD | Gibon kápový | Gibon kápový se přirozeně vyskytuje na poloostrově Zadní Indie, a sice v jihovýchodním Thajsku, jihozápadním Laosu a západní Kambodži. Východní hranici areálu výskytu představuje řeka Mekong. Přirozeným prostředím gibona kápového jsou vlhké, sezónně stálezelené lesy, případně smíšené opadavé a stálezelené lesy. V Kambodži žije až do nadmořské výšky 1 500 m n. m. |
20231101.cs_1888981_2 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Gibon%20k%C3%A1pov%C3%BD | Gibon kápový | Gibon kápový měří 45 až 64 cm a hmotnost se pohybuje mezi 4 až 8 kg, s průměrem 5,5 kg u samců a 5,4 kg u samic. Podobně jako ostatní giboni se vyznačuje štíhlým tělem, dlouhými pažemi a chybějícím ocasem; u obou pohlaví však chybí hrdelní vak, jenž se u některých zástupců objevuje. Gibon kápový představuje druh s výrazným pohlavním dimorfismem. Osrstění samců je černé, s bělavou prodlouženou srstí na uších, bílým čelem a vroubením očí, bílé či stříbřité jsou rovněž prsty předních i zadních končetin. Samice mají kouřové zbarvení, s černě vybarveným temenem, černými tvářemi i hrudí. Právě tato „kápě“ vynesla druhu jeho jméno. Mláďata se rodí s krémově hnědou srstí. |
20231101.cs_1888981_3 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Gibon%20k%C3%A1pov%C3%BD | Gibon kápový | Gibon kápový je, podobně jako ostatní zástupci gibonovitých, monogamní. Žije v malých rodinných skupinkách, nárokujících si své území pomocí táhlého volání. V thajské rezervaci Khao Soi Dao si místní skupiny vymezují domovské území o rozloze 0,36 km2, přičemž asi 0,16 až 0,27 km2 představuje teritorium využívané výhradně konkrétní skupinou. Dospělci jsou aktivní více než 8 hodin denně, přičemž tuto dobu tráví odpočinkem (37 %), krmením (26 %), přesuny (25 %), vzájemnou péčí (5 %), vokalizacemi (4 %) a hrou (3 %). Gibon kápový preferuje střední stromová patra, nicméně přesouvat se může i do horních či spodních pater lesních porostů. Pozoruhodné je, že vyjma pro gibony typické brachiace se často pohybuje pomocí šplhání, skákání, a objevuje se dokonce i bipedie. Gibon kápový se živí především plody, případně i květy – tyto dvě složky zahrnují 85 % jeho jídelníčku. Zbytek stravy tvoří listy a jiná rostlinná potrava, v malé míře i hmyz. |
20231101.cs_1888981_4 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Gibon%20k%C3%A1pov%C3%BD | Gibon kápový | Podobně jako v případě dalších gibonů, i samice gibona kápového rodí nejčastěji jedináčka. Průměrná doba březosti trvá 6 až 7,5 měsíce. Samice své mládě kojí 1 až 2 roky, nicméně mladí giboni zůstávají na svém rodném území až do dosažení pohlavní dospělosti. Samice dospívají ve věku kolem 7,5 roku, samci mezi 5 až 8 lety. V Národním parku Khao Yai v Thajsku gibon kápový hybridizuje s gibonem lar (Hylobates lar); park představuje možná poslední část historicky rozsáhlé kontaktní zóny mezi oběma druhy, zaniklé v důsledku ztráty přirozeného prostředí. |
20231101.cs_1888981_5 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Gibon%20k%C3%A1pov%C3%BD | Gibon kápový | Mezinárodní svaz ochrany přírody (IUCN) pokládá gibona kápového za ohrožený druh, přičemž předpokládaný populační pokles činil za období mezi lety 1970–2015 více než 50 %. Hlavními hrozbami jsou, v závislosti na obývaném území, ztráta přirozeného prostředí a pytláctví. Podle odhadů IUCN z roku 2015 žije největší množství gibonů v Kambodži; hlavní baštou těchto opic jsou Kardamomové hory, kde dle odhadů žije asi 20 000 jedinců (celková velikost kambodžské populace činí dle odhadů 35 000 jedinců). V Thajsku žije odhadem 12 000 jedinců, laoská populace je uváděna jako „výrazně menší“, bez konkrétní kvantifikace. |
20231101.cs_1888989_0 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Kuka%C4%8Dka%20indon%C3%A9sk%C3%A1 | Kukačka indonéská | Kukačka indonéská (Phaenicophaeus curvirostris) je druh statné kukačky, která se vyskytuje v jihovýchodní Asii. Na rozdíl od některých jiných druhů kukaček si staví vlastní hnízdo a vychovává své potomky sama. |
20231101.cs_1888989_1 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Kuka%C4%8Dka%20indon%C3%A9sk%C3%A1 | Kukačka indonéská | Druh formálně popsal anglický zoolog George Shaw v roce 1810. Kukačka indonéská se objevuje v několika poddruzích s následujícím areálem výskytu: |
20231101.cs_1888989_2 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Kuka%C4%8Dka%20indon%C3%A9sk%C3%A1 | Kukačka indonéská | Druhové jméno curvirostris pochází z latinského curvus („zakřivený“) a -rostris („-zobý“), čili volně přeloženo jako „křivozobý“. |
20231101.cs_1888989_3 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Kuka%C4%8Dka%20indon%C3%A9sk%C3%A1 | Kukačka indonéská | Vzhledem k rozsáhlému areálu výskytu napříč různými ostrovy jihovýchodní Asie je stanoviště kukačky indonéské značně různorodé. Obývá habitaty od stálezelených nebo částečně opadavých lesů a rašelinišť přes mangrovy a pobřežní křovinaté oblasti po sekundární lesy včetně lesů s aktivní těžbou. Vyskytuje se i v kulturní krajině včetně zahrad nebo citrusových, kakaových a kaučukových plantáží. Vyhledává hlavně nížiny, avšak může vystoupat až do 1500 m n. m. |
20231101.cs_1888989_4 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Kuka%C4%8Dka%20indon%C3%A9sk%C3%A1 | Kukačka indonéská | Dosahuje délky těla kolem 42–49 cm. Zobák je robustní, zatočený dolů. Horní čelist je žlutá až žlutozelená, u kořene tmavší; spodní čelist je hnědě rohová až tmavě žlutá. Nohy jsou šedé. Duhovky jsou modravé, občas žlutavé nebo šedé. Hlava a šíje jsou šedé, hřbet a křídla leskle zelené. Dominantu hlavy tvoří červená kůže kolem oka, která se táhne od kořene spodního zobáku až za oko. Krovky jsou zespoda tmavě rezavé. Opeření od brady po hruď je rezavé, boky leskle zelené. Břicho je tmavé, ocas zespoda rezavý. |
20231101.cs_1888989_5 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Kuka%C4%8Dka%20indon%C3%A9sk%C3%A1 | Kukačka indonéská | Ozývá se hlasitým „ui-ó“ nebo rychlým „kok-kok-kok“. Krmící ptáci na sebe volají mňoukavým „mňau“. Při příchodu na hnízdo vydává jemné „konk“. Živí se hmyzem jako jsou housenky, švábi, cikády, kudlanky, sarančata nebo brouci. Nepohrdne ani menšími kraby, žábami, ptáčaty, krysami nebo hady. Občas pojídá i listy. |
20231101.cs_1888989_6 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Kuka%C4%8Dka%20indon%C3%A9sk%C3%A1 | Kukačka indonéská | K zahnízdění dochází od ledna do září. Šálkovité hnízdo si staví v korunách stromů v místech větvení. Bývá umístěno na neforemné platformě z větví, které jsou často stále obsypány zelenými listy. Samice snáší 2–3 ovální bílá matná vejce o rozměrech kolem 36×29 mm. Inkubační doba trvá nejméně 13 dní. |
20231101.cs_1888989_7 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Kuka%C4%8Dka%20indon%C3%A9sk%C3%A1 | Kukačka indonéská | Mezinárodní svaz ochrany přírody (IUCN) považuje kukačku indonéskou za málo dotčený druh se stabilní populací. Početnost druhu sice nebyla kvantifikována, avšak výskyt kukačky je popisován jako běžný. |
Subsets and Splits
No community queries yet
The top public SQL queries from the community will appear here once available.